PŘÍČINY POVODNÍ
V souvislosti s povodněmi existují věci, které člověk může ovlivnit a dokonce je velmi významně ovlivňuje. Při vzniku povodní jsou důležité zejména dvě věci: charakter srážek a odtok dešťové vody z krajiny. Srážky jsou považovány za činitel, který je mimo dosah člověka. Faktor, který člověk svou činností ovlivňuje zcela jednoznačně, je rychlost odtoku dešťové vody z krajiny. Člověk poškozováním krajiny obvykle zrychluje odtok dešťové vody z krajiny. Rychlý povrchový odtok z poškozené krajiny na jedné straně v krátkém čase nebezpečně koncentruje velký objem vody z povodí do malých koryt, na druhé straně nepřiměřeně odvodňuje krajinu, která pak po většinu roku trpí suchem. Zemi, která vlivem činnosti člověka trpí povodněmi a suchem, nazýváme poškozenou krajinou.
Vegetací nedostatečně pokrytá půda, obdělávání půdy po spádnici, zhutněné nebo nepropustnými povrchy zpevněné plochy a komunikace, napřímené a vybetonované toky, dešťové kanalizace a další běžné projevy činnosti člověka neposkytují vodě prostor potřebný ke zdržení, vsaku a výparu, ani nemají vlastnosti potřebné k tlumení její energie. Před 50 lety muselo pršet týden, aby nastaly povodně, před 20 lety se povodně začaly projevovat po třech dnech dešťů a v současnosti to není už ani jeden den. Jde zejména o důsledek poškozování krajiny člověkem. Tento důsledek také ukazuje, že bagatelizování ekosystémových služeb přírodního prostředí není namístě.
Na fotografiích můžete vidět, jak vypadají prvky poškozené krajiny při vydatných deštích. Můžete si udělat vlastní obrázek o vlivu starých lesních cest či stop po mechanizmech v lesní a v zemědělské krajině. Stékající voda a bahno ze špatně obhospodařovaných lesů, polí a luk jsou však nesporným faktem. Měli bychom si uvědomit, že takovým rozsahem poškození krajiny snižujeme šanci na kvalitnější život nejen nám, ale zejména našim dětem.
STRATEGIE OCHRANY PROTI VODĚ
Vhodná strategie protipovodňové ochrany podle zmíněného materiálu sestává v třístupňovém přístupu: v zachycení dešťové vody, v její retenci a v jejím odvádění. To znamená udělat vše pro zachycení dešťové vody tam, kde padá a také pro její maximální zadržení v lokalitě. Propuštění vody do vodního toku je až posledním krokem a týká se pouze té vody, kterou nebylo možné zadržet. Každý kubík vody, který je zadržen a nepřidává se k rostoucímu objemu v tocích, snižuje povodňovou vlnu a přispívá k hydrologickému zdraví lokality. Zatímco klasická vodohospodářská praxe v posledních desetiletích upřednostňovala poslední krok, revitalizace krajiny se zaměřuje na retenci, a to v horní části toků. Zkušenosti s kaskádami přehrádek nad často zaplavovanými obcemi jsou mimořádně pozitivní. Přesto je třeba zdůraznit, že cílem těchto retenčních opatření není zcela nahradit první a třetí krok.
Myšlenky revitalizace krajiny a zadržování vody v ní nejsou nové. Zádržná opatření na svazích a malých tocích jsou součástí opatření, kterými se naši předkové účinně chránili před suchem, povodněmi či erozí. Zachycování vody co nejblíže k místu, kde jako déšť padá, jakož i její následné zadržování, bylo v posledních desetiletích téměř zapomenuto. Tato opatření byla také nesmyslně zesměšňována. A přece se osvědčila jako významný příspěvek k řešení několika problémů i na místech, na kterých jsou "klasická řešení" (= stavby z betonu) neefektivní či víceméně nemožné pro jejich odlehlost, nepřístupnost, velkou četnost a vysoké náklady.
Prakticky každá půda obývaná lidmi potřebuje revitalizaci. Jednou z nejzávažnějších forem poškození krajiny, ke kterému obvykle dochází vlivem lidské činnosti, je snížení podílu trvalého vegetačního krytu území. Odlesnění, zemědělská činnost či urbanizace významně přispívají ke snížení schopnosti krajiny zadržovat dešťovou vodu, což naopak zvyšuje rizika přílišného přehřívání krajiny, lokálních a regionálních změn klimatu, povodní a sucha, vodní eroze půdy, zanášení nádrží, trvalé degradace půd a narušení ekosystémů. Pokud snižování potravinové bezpečnosti, produkční schopnosti půdy či dostupnosti vody vlivem těchto jevů nabude hrozivé rozměry, je možné hovořit o havarijním stavu krajiny. Revitalizační - zejména vodozádržná a protierozní - opatření snižují řadu zmíněných rizik a napětí.
